Adresa prodejny, Za poštou 10, Praha 10, telefony: +420603818814, +420605214677,+420274822917

Ženy na popravišti

Kód: 9106
Neohodnoceno
263,60 Kč 290 Kč včetně DPH
Skladem (2 ks)
Tresty smrti vykonané v Československu na ženách v rámci retribučního soudnictví v letech 1945-1948

Autor: Ivo PEJČOCH - Jiří PLACHÝ   

Rok vydání: 2016

Obálka: Jiří SOUČEK

 

Formát: 165 x 235 mm, 212 stran, pevná vazba, 180 fotografií

Detailní informace

Detailní popis produktu

Dne 21. srpna roku 1945 byl vůbec poprvé v dějinách československého trestního práva vykonán nejvyšší trest na ženě. Stalo se tak v Uherském Hradišti a ono smutné prvenství patřilo vdově po bývalém komunistickém funkcionáři Ludmile Ulrichové, odsouzené za udavačství. Jedním z členů soudního senátu byl později neblaze proslulý vyšetřovatel StB Alois Grebeníček. Do konce retribuce jí mělo následovat dalších 66.
Tresty smrti nad ženami byly poměrně běžně vyslovovány i soudy předválečnými. Žádný z nich však nebyl vykonán. Buď byly zmírněny během odvolacího řízení, nebo milostmi všech tří československých prezidentů. Ve všech případech se pak jednalo samozřejmě o kriminální delikventky, většinou pachatelky těch nejtěžších zločinů.
Po skončení války však byla situace zcela jiná. Myšlenka trestat válečné zločince a kolaboranty podle zvláštních právních norem měla své kořeny již v době, kdy Hitlerova říše nebyla ještě zdaleka na kolenou. V lednu 1942 se v Londýně sešli zástupci devíti obsazených evropských zemí (Polska, Československa, Francie, Norska, Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Jugoslávie a Řecka) a přijali společný dokument, který vešel do dějin jako Svatojakubská deklarace a obsahoval základní principy stíhání osob, které se dopustily zločinů proti lidskosti. Na této konferenci pak byl navržen společný postup Spojenců v této problematice.
V říjnu 1943 přijaly potrestání válečných zločinů za své i spojenecké velmoci. Na jednáních v Moskvě byla přijata „Deklarace o ukrutnostech“, za níž stály již více než tři desítky států. Ta stanovila mj. princip, podle nějž měli být zločinci trestáni v zemích, v nichž své zločiny páchali. Za spojenecké mocnosti ji podepsali J. V. Stalin, Winston Churchill a F. D. Roosevelt.
Prezident republiky Edvard Beneš se sám v té době myšlenkou na potrestání válečných zločinců a zrádců intenzivně zabýval a pověřil pracemi na právní normě, která by tyto principy kodifikovala v československém právním řádu, exilovou Právní radu pod vedením profesora JUDr. Adolfa Procházky. Později se na její přípravě podílelo především exilové Ministerstvo spravedlnosti.
Již v červnu 1943 byla přeložena osnova prvního návrhu prezidentského dekretu, který do historie později vstoupil jako dekret retribuční. Při přípravě dekretu bylo přijato několik hlavních zásad, na nichž pak skutečně retribuční soudnictví stálo:
- Budou zřízeny mimořádné lidové soudy.
- V jejich senátech budou zasedat soudci z lidu.
- Trestat budou činy spáchané v době zvýšeného ohrožení a okupace republiky.
- Vzhledem ke specifice problematiky bude použit princip retroaktivity.
- Řízení před soudy bude zrychlené.
Osnova dekretu musela být několikrát přepracovávána a v rámci londýnského exilu byla velmi bouřlivě diskutována. Konečné znění schválila čs. exilová vláda teprve 6. října 1944, a to především pod tlakem politických událostí. Výsledná podoba dekretu byla z opačných pozic kritizována politiky demokratických stran i komunisty. Prezident Beneš se také značně zdráhal dekret v této formě podepsat. Učinil tak až 1. února 1945 (podle některých svědků ještě později) a svůj podpis zveřejnil teprve krátce před odletem do Moskvy. Dekret byl vyhlášen pod číslem 6/1945 v Úředním věstníku československém dne 6. března 1945.
Se zněním dekretu vyslovili částečný nesouhlas také představitelé východního odboje a Slovenské národní rady, kterým se nakonec převážnou většinu svých požadavků podařilo vpravit do Košického vládního programu. Po dalších jednáních byl nakonec částečně pozměněný dekret vydán dne 19. června 1945 znovu. Ve Sbírce zákonů a nařízení je možné jej najít pod názvem „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a číslem 16/1945.
Byl platný pouze v českých zemích a v praxi zřizoval 27 mimořádných lidových soudů v sídlech krajských soudů. Jejich senáty však mohly pro zvýšení efektivity zasedat v jakémkoliv místě svého obvodu. Zvláštním dekretem byl v Praze zřízen Národní soud. Podle retribučního práva mohli být trestáni i cizinci, a to i za činy spáchané za hranicemi republiky, pokud se jich dopustili na čs. občanech. Soudy byly jednoinstanční a proti jejich výrokům nebylo odvolání. V případě, že byl vynesen nejvyšší trest, měl být do dvou hodin také vykonán. Pouze na základě žádosti mohl být odložen o další hodinu. Odsouzení si mohli podat žádost prezidentu republiky o milost, která však neměla odkladný účinek. Pokud tedy v této lhůtě z Hradu nepřišla odpověď, byl trest vykonán. (Žádosti byly podávány telefonicky. Stejně tak i odpovědi na ně. Často se však stávalo, že rozsudek padl např. v noci. Takto odsouzený tedy v podstatě neměl šanci, že by byl omilostněn. Edvard Beneš ostatně svého práva příliš nevyužíval a naprostá většina trestů smrti byla také vykonána.) Zločiny trestané podle retribučního dekretu byly nepromlčitelné. Jako začátek doby zvýšeného ohrožení republiky byl taxativně stanoven 21. květen 1938, tedy den vyhlášení mimořádných opatření na obranu státu (tzv. květnová mobilizace). Konec byl v dekretu ponechán „otevřený“. Později byla doba zvýšeného ohrožení republiky ukončena koncem branné pohotovosti státu, tedy 31. prosincem 1945.
Senáty, v nichž mimořádné lidové soudy soudily, byly pětičlenné. Soudce z povolání byl pouze jejich předseda, zbývající čtyři byli soudci z lidu. V praxi se tak mohlo stát (a v několika případech hrdelních rozsudků také stalo, že názor předsedy senátu se ocitl v menšině a byl přehlasován, přičemž soudci z lidu žádali téměř bez výhrady vždy tvrdší potrestání).
Účinnost retribučního dekretu byla několikrát prodlužována, a to až do 4. května 1947. Ještě téhož dne byl k smrti odsouzen a popraven syn bývalého protektorátního ministra Emanuela Moravce Igor, bývalý důstojník Waffen-SS. Po tomto datu převzaly dosud nevyřízenou agendu mimořádných lidových soudů soudy řádné (krajské). Radikální změna situace však nastala po únorovém převratu v roce 1948. Přijetím zákona č. 33/1948 Sb. z 25. března 1948 byla činnost retribučních soudů obnovena. Důvodem byla propagandisticky zneužitá skutečnost, že justici „ovládali“ před únorem národní socialisté a některé rozsudky nebyly údajně dostatečně přísné. Zcela bezprecedentně mohly být znovu otevírány již jednou rozhodnuté kauzy. To se dotklo i nejvyšších trestů, když několika odsouzeným byl v novém procesu změněn doživotní rozsudek na trest smrti. „Druhá retribuce“ však byla spíše nástrojem propagandy proti poraženým politickým protivníkům, než pokračováním nutné poválečné očisty společnosti. Skončila, tentokrát již definitivně, posledního dne roku 1948.
Před mimořádnými lidovými soudy stanulo více než třicet tisíc osob, které byly shledány vinnými ze zločinů proti retribučnímu dekretu. K nejvyššímu trestu, který byl následně vykonán, pak bylo odsouzeno 738 osob (celkový počet nejvyšších trestů byl o něco vyšší, vzhledem k několika uděleným milostem a několika trestům vyneseným v nepřítomnosti). Z tohoto čísla bylo 709 poprav vykonáno v českých zemích a pouze 29 na Slovensku. Také mezi jednotlivými regiony byly značné rozdíly. Zatímco např. v Hradci Králové bylo vykonáno jen devět nejvyšších trestů, ve srovnatelně velikých Českých Budějovicích 68. Vysvětlit tento obrovský nepoměr je poměrně složité. Tkvěl zřejmě v samotném výkladu retribučního dekretu a jeho aplikaci na jednotlivé skutky. Zajímavé by v této souvislosti bylo např. zhodnocení činnosti tehdy neznámého JUDr. Josefa Urválka, který v té době působil jako prokurátor v jihočeské metropoli…
Výkon nejvyššího trestu byl u mimořádných lidových soudů svěřen popravčímu, jehož, spolu s potřebným počtem pomocníků, jmenoval místní národní výbor v sídle krajského soudu. Teoreticky tak mohl, na rozdíl od předválečné doby, kdy byl pro území celého státu ustanoven jen jeden popravčí, počet popravčích dosáhnout téměř tří desítek. O tuto práci byl značný zájem, přesto však možnosti mít vlastního kata všechny mimořádné lidové soudy nevyužily. Např. Kutné Hoře „zaskakoval“ pražský kat a v jihočeském Táboře se pražský popravčí dělil o práci se svým českobudějovickým kolegou.
Nejznámějším retribučním popravčím mistrem se stal zřejmě pražský kat František Nenáhlo, který „proslul“ tím, že na poslední veřejné popravě v Praze dne 6. září 1945 udeřil před zaplněným Soudním náměstím do obličeje bývalého německého náměstka pražského primátora profesora Josefa Pfitznera. O několik měsíců později, 22. května 1946, pak vykonal trest na K. H. Frankovi. Přestože většinu války strávil v nacistickém koncentračním táboře, nepatřil ke zcela bezproblémovým vykonavatelům národní očisty. Ačkoliv byl v té době příslušníkem StB, inklinoval spíše ke kriminálnímu podsvětí a výkon jeho funkce provázela řada skandálů a postupný rozklad osobnosti, urychlovaný alkoholem. V 50. letech se stal v podstatě recidivistou. Již v průběhu retribuce musel být pro různé excesy „alternován“ druhým popravčím Tomášem Stejskalem. I tak se zhruba stovkou exekucí stal zřejmě nejvýkonnějším katem v dějinách novodobého českého trestního práva. Jen pro srovnání – v Brně bylo v retribuci vykonáno něco přes osm desítek exekucí. Kat Rudolf Pleskač však také vypomáhal v okolí (např. v Uherském Hradišti).
V letech 1945–1948 bylo v Československu, resp. v českých zemích, popraveno celkem 67 žen za retribuční trestné činy. To není číslo nijak malé – představuje téměř celou desetinu ze všech poprav v tomto období. Právě okolnostem, které před senáty mimořádných lidových soudů přivedly desítky žen, manželek a matek, žijících před válkou spořádané a fádní životy, z nichž válečné okolnosti udělaly spolupachatelky okupačního zla, je věnována tato kniha.

V letech 1945 – 1947 a pak znovu od března do prosince 1948 probíhala v Československu tzv. první a druhá retribuce. Jednalo se o proces potrestání válečných zločinců a kolaborantů, kteří se provinili podle tzv. velkého retribučního dekretu (č. 16/1945 Sb.). Na principu potrestání těchto zločinců se shodly exilové reprezentace okupovaných evropských států již počátkem roku 1942. O rok později přijaly za své tuto myšlenku i spojenecké velmoci. Ještě během války byla čs. exilovými institucemi vypracována norma, tvořící právní rámec pozdější retribuce. Od léta 1945 tak v českých zemích působilo 27 mimořádných lidových soudů (na Slovensku byla situace poněkud odlišná), jimiž bylo v průběhu výše uvedené doby odsouzeno více než 30 tisíc válečných zločinců a kolaborantů. Z nich nad 738 vyslovily soudy trest smrti, který byl vzápětí vykonán. Mezi nimi se nacházelo také 67 žen. Bylo to vůbec poprvé v dějinách novodobého českého trestního práva, co byl nejvyšší trest na ženách nejen vynesen, ale i vykonán. V knize jsou vůbec poprvé všechny tyto případy na základě primárních historických pramenů zrekonstruovány a popsány. Je to také vůbec poprvé, co je pozornost věnována tomuto aspektu poválečného vyrovnání se s okupační minulostí.

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Pouze registrovaní uživatelé mohou vkládat články. Prosím přihlaste se nebo registrujte.

Nevyplňujte toto pole: