Kolečkama vzhůru

Mnohdy, teprve když jste postaveni před hotovou věc, tak si uvědomíte, jak je těžké ji udělat.
Tak banální věc, jako napsat pár řádků o člověku, který se mi před téměř dvaceti lety představil jako: já jsem Náměstek, nikoli funkcí, ale jménem, mě docela zaskočila.
Během 25 let, co se věnuji výcviku leteckých akrobatů, mi prošlo rukama hodně lidí, ale Václav je jeden z mála, na koho nikdy nezapomenu.
Na dráhu leteckého akrobata se dal již v poměrně zralém věku a zprvu na mě působil spíš dojmem intelektuála, než zaníceného sportovce. Jak ale čas běžel a já měl možnost ho blíže poznat, překvapila mě šíře jeho zájmů a schopností. Z pragmatického advokáta s hlubokým sociálním cítěním se vyklubal velice houževnatý a cílevědomý sportovec, který si svoji akrobatickou slávu tvrdě odpracoval. K mému potěšení se letecké akrobacii začal věnoval víc, než se naučit bezpečně převracet s letadlem ve vzduchu. Zvítězila v něm touha dobýt další vrchol a začal se věnovat soutěžní akrobacii. Dobývání vrcholů mu jistě učarovalo již dříve, věnoval se aktivně horolezectví, které v něm zanechalo zdravou ctižádost a hlavně houževnatost.
Většina lidí, kteří něčeho dosáhnou, má někoho, kdo je motivuje a případně i přivede k té či oné činnosti, Václava ovlivnila jedna výrazná osobnost Československé letecké akrobacie, a to Ivan Tuček. Vašek během své akrobatické kariéry to sice nedotáhl na mistra světa, ale i titul Mistr ČR v letecké akrobacii, který získal, je úctyhodný výsledek.
Když si uvědomil své možnosti a ukončil svoji závodní kariéru, neváhal věnovat svůj čas nástupcům. Rozšířil řady akrobatických rozhodčí, kde se snažil předávat své zkušenosti následovníkům.
To, že se odhodlal sepsat postřehy z akrobatického dění, považuji za velice ocenění hodný čin. Co cennějšího můžeme zanechat svým nástupcům, než své zkušenosti, ze kterých se mohou poučit, a na kterých mohou dál stavět své letecké či jiné umění.

Jiří Duras trenér leteckých akrobatů v Leteckém akrobatickém centru Karlovy Vary